14.05.2012 20:46

Náš život je Gaia

Joanna Macy

Navraťte se se mnou do (prastarého) příběhu, který je nám všem společný, do příběhu, jehož rytmus z nás dosud nevyprchal. Onen příběh patří každému z nás i nám všem dohromady, podobně jako dunění tohoto bubnu, podobně jako tlukot srdce našeho živoucího vesmíru.

Máme k dispozici vědu, která nám umožňuje rekonstruovat příběh naší dlouhé cesty na této Zemi, příběh, který nás spojuje se všemi jejími tvory. Velice toužíme a potřebujeme prožívat tento příběh, abychom unikli ze své izolace jako osobnosti-ega a jako příslušníci druhu Homo sapiens. Tento příběh nám umožní získat zpět naši širší totožnost. Výzva udělat to hned a osvobodit se z oddělených vězeňských cel našich výmyslů je asi ten nejúchvatnější aspekt toho, že dnes žijeme.

Právě teď na naší planetě se musíme rozpomenout na tento příběh - sklízet a ochutnávat jeho plody. Protože žijeme v těžké, hrozné době. A právě poznání tohoto širšího příběhu nám může pomoci přežít. Může nám dát odvahu, může nám dát sílu, může nám dát veselost, abychom se svým lidem vtančili do světa normality a zdraví. Rozpomeňme se naň společně.

V pulsaci bubnu rozpoznáváme rytmus, který je pozadím všech našich dnů a činů. Ať spíme či bdíme, ať cokoliv děláme nebo se milujeme, naše srdce vytrvale bije. Tento neochvějný, stálý vnitřní tep nás doprovázel na všech cestách. A teď nás může vést zpět, zpět skrze naše životy, zpět skrze naše dětství, zpět skrze naše zrození. Když jsme se vznášeli v plodové vodě v lůně své matky přímo pod jejím srdcem, slyšeli jsme tentýž zvuk, tentýž tep.

Dovolme onomu tepu, aby nás vrátil ještě dál. Vraťme se zpět, daleko před naše početí, které vytvořilo toto tělo, do dob, kdy se tříštily a vířily hvězdy. Jak vědci nyní odhadují, vstoupili jsme do projevu před patnácti miliardami let v tom, co nazývají "Velký třesk".

Tam jsme byli, potácejíce se prostorem a časem. Rychlostí světla v obrovských spirálách plamenů a temnot jsme začali nabývat tvar. Tenkrát jsme byli vířícími mraky plynného skupenství a tančícími subjadernými částicemi - dovedeš si představit, že se na to můžeš upamatovat? A částice, jak kroužily v tanci, toužily po sobě navzájem a vytvářely atomy. Stejná touha po tvaru se teď ozývá z bubnu a v našich srdcích.

Po deseti miliardách let se jeden ze sličnějších vírů rotujícího vesmíru oddělil od vznikajícího Slunce, jehož teplo teď cítíme na tvářích - a vzal na sebe podobu nám nejznámější. A začalo naše životní údobí jako Gáia. Dotkni se naší Země, dotkni se Gáji.

Znovu se dotkni Gáji tím, že se dotkneš své tváře, i ona je Gáia. Dotkni se Gáji znovu tím, že se dotkneš své sestry či bratra. Tví bližní jsou také Gáia.

V tomto bezprostředním planetárním čase si Gáia začíná být vědoma sebe sama, odhaluje, kdo je. Jak je krásná v přečetných a vytříbených tvarech, kterých nabývá.

Představme si, že by život Gáji - tj. náš život, šel vtěsnat do 24 hodin počínaje půlnocí. Do 17 hodin odpoledne by veškerá její dobrodružství měla geologický charakter. Všude vůkol by sopečnatá žhavost a deště páry omývaly skelet pohoří v pohybu a stékaly do moří měnících tvar. Teprve v pět ráno se objevuje organický život.

Pomocí srdečního pulsu života v tobě a tohoto bubnu, i ty, právě teď, můžeš přemístit své vědomí, aby ses oprostil od výhradního ztotožňování se se svou nejmladší a nejposlednější lidskou formou. Však víš, že máš v nitru výbuchy pradávných sopek i sílu mohutných tektonických desek, které se drtily a překrývaly. A může se dobře stát, bude-li chod věcí pokračovat stejným směrem jako dosud, že se všichni vrátíme do přechodné normy anorganického života. Budeme dost dlouho radioaktivní, ale jsme stavěni tak, abychom přetrvali.

Neboť teď, v těchto našich tělech, nosíme stopy Gájina příběhu, jejího organického života. Nejprve jsme byli vodními živočichy, jak si vzpomínáme v mateřském lůně, a měli jsme zakrnělé žábry a ploutve. Sůl v oněch pradávných mořích ještě kane v našich slzách a kapkách potu. I věk dinosaurů nosíme v podkorovém plazím mozku, tak příhodně umístěném na konci míchy v páteři. Komplexní organický život se učil chránit sám sebe a to vše máme zakódováno v naší nervové soustavě, v instinktu ponoukajícím utéci nebo se postavit k boji.

A kdy jsme se objevili jako savci? V oněch 24 hodinách života Gáji to bylo v jedenáct v noci. A kdy jsme se stali lidmi? Necelou minutu před půlnocí.

A nyní onu minutu před půlnocí znovu proměňme ve 24 hodin našeho příběhu kdy jsme lidmi. Ohlédněme se zpět, co se dělo během 24 hodin lidského života.

Od půlnoci až do 14 hodin žijeme v malých skupinkách v Africe. Dovedeš si to představit nebo se na to upamatovat? Cítíme se velmi zranitelní: nemáme rychlost jiných tvorů, ani jejich drápy, tesáky či krunýř. Ale máme pozoruhodně utvářené ruce s palci posazenými proti ostatním prstům, což nám umožňuje vyrábět nástroje a zbraně. V hrdlech a čelních lalocích mozkové kůry je skryta schopnost řeči. Vrčení, mručení a výkřiky se během rozvíjení životních strategií a rituálů mění v řeč. Ony dny a noci, kdy u ohňů na okraji lesů splétáme své košíky a své příběhy, představují zdaleka největší díl naší lidské zkušenosti.

Naše malé skupinky se začínají množit a rozvětvovat. Začínáme se rozlézat po tváři Gáji; učíme se vzdorovat chladu a lovit mamuty, pojmenovávat stromy v hlubokých tajgách severu, rozpoznávat květiny a roční období v pustinách tundry. Víme, že nás živí Gáia, matka Země a s posvátnou úctou, hrůzou a vděčností ji vytesáváme a modelujeme s našimi prsy a kyčli. Když se konečně měníme z lovců a kočovníků v usedlíky provozující zemědělství, když jsme začali ochočovat zvířata a oplocovat svoji úrodu, rozhodli jsme se, že země by se mohla stát soukromým vlastnictvím. Bylo 23.58 hodin, když jsme začali stavět velká města se sýpkami, chrámy a observatořemi k sledování drah hvězd. Dvě minuty před půlnocí.

Ve 23.58 hod. přichází oživující změna: toužíme poznat rotující planety ve svém nitru, tak jak je pozorujeme na obloze; toužíme vyhledávat autoritu vnitřní zkušenosti. Abychom usnadnili činnost tázavé a zvídavé mysli, oddělujeme ji od Gáji. (Netušíme, jak draze na to doplatíme.) Vytváříme si domněnky, pravidla a hrdiny, aby nám pomáhali zmapovat naši svobodu myslet a jednat. Vznikají velká náboženství naší planetární historie. Šest vteřin před půlnocí se objevuje velký učitel lidstva Gautama Buddha a krátce po něm Ježíš, mistr Nazaretský.

A to, co dnes utváří a hněte náš svět - naše průmyslová společnost se svými bombami a buldozery, trvá jen pár desetin vteřin onoho dne o 24 hodinách, kdy jsme známí jako lidé.

Avšak i těchto pár vteřin nás přivádí na okraj propasti. Každý z nás to ví: na nějaké úrovni vědomí si uvědomujeme, co pácháme sami na sobě a že sama Gáia, podstata našeho bytí, je v nebezpečí. Jsme tu s probuzeným svědomím. Ó ano, můžete si myslet, že tu jste, abyste uzdravili sami sebe na individuální úrovni a našli sílu pro svůj osobní život. Je to docela možné. Ale jsme zde i proto, že víme, že Gáia je ve smrtelném nebezpečí a že mnoho života včetně lidstva z ní může rychle a nenávratně zmizet.

Často se zdá neuvěřitelné, že jsme zašli tak daleko. Mnozí z nás mají potíže uvěřit, že tisíce jaderných hlavic dosud existují, zaměřené na místa s velkou hustotou obyvatel.

Zdá se, že jsme si zvolili svou účast na bodu obratu. Jsme ve světě, kde sázky jsou vysoké, kde budeme zkoušeni ze všeho, co jsme se naučili o vzájemné propojenosti (všech jevů), o jednotě a odvaze. To vše musíme vyzkoušet teď, když Gáia je churavá a kdy jsou nemocné všechny její děti. Žijeme v době, kdy se může definitivně spustit opona za vědomým životem na této úchvatně krásné modravé vodní planetě, která visí jako drahocenná perla v mezihvězdném prostoru. Naši předkové nikdy něčemu podobnému nemuseli čelit, protože považovali za samozřejmé, že život bude (věčně) pokračovat. Každý žil s tímto tichým předpokladem a individuální smrti, války a epidemie nemohly otřást pocitem jistoty, že ŽIVOT přetrvá. Tato jistota je pryč. Není to jen ztráta víry v budoucnost. Je to ztráta jistoty, že bude budoucnost. A daň, kterou si tato ztráta vybírá, tu jsme sotva začali měřit.

V primitivních domorodých pospolitostech se pro dospívající mládež konají iniciační obřady. V onom životním údobí je třeba integrovat do osobnosti fakt smrti osobnosti či smrtelnosti. Jedinec musí projít předepsanou trýzní iniciace, aby se sžil s tímto poznáním, tak aby mohl přijmout práva a povinnosti dospělosti. Něco podobného se právě teď děje v našem planetárním čase na kolektivní úrovni. Jsme konfrontováni s možností vyhynutí našeho druhu a včleňujeme ji do svého vědomí. Musíme to provést, abychom procitli a přijali práva a povinnosti planetární dospělosti - abychom dospěli.

Až se budeme rozcházet, nepřestávejte, prosím, naslouchat rytmu tohoto bubnu. Uslyšíme ho ve svém srdci. A až ho uslyšíte, rozpomeňte se, že je to rovněž puls vesmíru i rytmus vaší planety Gáji, vašeho většího Já (Self).

Když se vrátíte do svých komunit, abyste se zorganizovali a řekli NE mašinérii smrti a přitakávali životu, rozpomeňte se na svou pravou totožnost. Vzpomeňte si na náš příběh, na naši společnou historii. Nemluvíte jen jako vy či sami za sebe. Nenarodili jste se (teprve) včera. Prodělali jste mnoho smrtí a umírání a prociťujete v tepu srdce a hloubce kostí vratkou a nádhernou rovnováhu života. S tímto poznáním pak můžete promlouvat a jednat. A budete promlouvat s odvahou a vytrvalostí, které vám byly vlastní během oněch dlouhých, nádherných eónů vašeho životního příběhu jako Gáia.

Docentka religionistiky Joanna Macy se aktivně angažovala v hnutí za mír a sociální spravedlnost. Je autorkou knihy Beznaděj a osobní moc v jaderném věku (New Society Publishers 1983) a díla o svépomocném komunitním hnutí Sarvódaja na Srí Lance nazvané Dharma a rozvoj (Kumarian Press 1983). Je spoluzakladatelkou globální informační sítě Interhelp Network, která se snaží spojovat politickou angažovanost s emoční a spirituální dimenzí v práci pro mír a spravedlnost. Jejích workshopů se účastní tisíce lidí v Severní Americe, Evropě, Asii a Austrálii. S Johnem Seedem, Arne Naessem a Pat Flemingovou je spoluautorkou návodu Shromáždění všech bytostí (Thinking Like a Mountain, London, Heretic Books 1988), český překlad Jiřího Holuši Myslet jako hora (Prešov, Zelená naděj 1993). Zrevidoval a zkrátil Boris Merhaut.

 

zdroj: http://global21.cz/vyhybka.php?str=macy_nas&obor=prir

—————

Späť


Kontakt

Škola LAKreD

Alejova 2
Košice
04001


00421911 182 576
0908 08 11 74